Zjevně čekáte pohádkový příběh, o to víc Vás asi překvapí, že budu psát o sobě. Není to dlouhý příběh, zdá se to jako chvilka, co jsem zjistila, že nad mým životem panuje Bůh. V dobách přípravy na přijetí svátosti “ křesťanské dospělosti“ si mě Hospodin vedl podivuhodným sobě vlastním způsobem k sobě. Slovo společenství a křesťanská mládež se mi příčili a byli pro mě bandou náboženských aktivistů. Jednou z podmínek biřmovanecké přípravky, byla povinná účast na děkanátním setkání mládeže. A tam tato nábožensky aktivní mládež vytvářela jakési srdečné přijetí a radost z každého účastníka. Ve velkém množství takto smýšlejících mladých lidí, jsem se cítila poněkud sama a s touhou, mě dříve nepoznanou, prožívat společenství s „někým velkým“ tak jako všichni okolo. Cítit přijetí a pocit, že taky někam patřím. Tehdy jsem poprvé poznala svého velkého přítele. Stalo se to při svatém přijímání, kdy chlad a smutek v srdci zaplnilo… těžko popsatelné… teplo, radost, takový pocit, když někoho a miluješ a on tebe, bylo to první a opravdové setkání s Ježíšem. Náš vztah se od tohoto okamžiku více prohluboval. Ne, ale vždy to šlo jednoduše. Ovšem v den mého biřmování jsme do našeho vztahu přizvaly i Ducha svatého a tehdy jsem skutečně cítila jeho přítomnost ve svém životě. Docela dobře jsem pochopila ten pocit učedníků, když o letnicích na ně sestoupil duch svatý. Záplava světla, upřímná radost, pocit naplnění nedostatečně vystihuje okamžik, kdy jsem přijala pečeť Ducha svatého. Můj život s Bohem se tedy vyvíjí dál. Zdá se to vše být na první pohled ideální, ale tak jako v životě, tak i v našem soužití byli krize a nepochopení.

Chtěla jsem Vám přeci povídat o životě princezny. Ale než jsem si uvědomila, že jsem královskou princeznou, chvíli to trvalo. Nejdříve jsem musela přijmou to, čím jsem, čím mě Hospodin stvořil. Bylo potřeba začít milovat samu sebe. Z něčeho, co má drsné chlapecké rysy, sportovně se obléká, dělá ze sebe kamarádku kluků a celý život bojuje s nadváhou, udělat ženu. Mé sebevědomí bylo nízké a dělala jsem věci, jen proto, abych za ně dostala pochvalu.

Prvním impulzem, kdy docházelo k utvrzování mého ženství, byl rozhovor s mojí maminkou, která mi v mých 22 letech řekla revoluční větu: „ zahoď baťoh, kup si konečně pořádnou kabelku a udělej ze sebe ženskou“. Musím přiznat, že to byla maminka, která u mě nastartovala proces sebe přijetí. Nutno podotknout, že tento proces měl započít už mnohem dřív, nejlépe v období, kdy z dívky se stává žena. V tomto převratném období, v procesu utvrzování ženství, ale hrají hlavní roli tatínkové. Jejich primárním úkolem je svým malým princeznám opakovat slova inspirované Bohem :  „ Jsi mojí dcerou! Jsi tou nejkrásnější! Bůh si tě stvořil přesně takovou, jaká jsi! Má s tebou plány, nejsi tu zbytečně! Není žádné jiné jako ty. Jsi jedinečná a pro mě máš velkou cenu!“ Je velkou chybou, když tato slova poprvé uslyší mladá slečna od nějakého jiného muže, než od vlastního tatínka. Pak se může stát, že tohoto muže bude bezhlavě následovat. A kdo ví, kým tento muž je?

Drahé maminky obracím se i na Vás. Hospodin Vám svěřil svoji královskou dceru, abyste ji naučili citu, něze, mateřství a lásce. Nedělejte si ze svých dcer modly nebo naopak břemeno. Milujte je s kilogramy navíc. Milujte je, i když nejsou ve všem dokonalé. Milujte je zrovna když nedělají, to co vy chcete. Milujte je, jak jen můžete! Protože lásku maminky nikdo a nic nenahradí!

Dostala jsem otázku: „Kdybys věřila, že jsi opravdu milovanou královskou dcerou, hřešila by jsi tak jak hřešíš? Dělala bys to, co děláš?“

Jaké má mít vlastnosti královská dcera, tedy princezna?  Je sebevědomá, má okouzlující úsměv, šlechetné a čisté srdce. Lahodí oku a vkusně se obléká. Málo mluví a co řekne, není zbytečné. Nehádá se a pro každého má vlídné slovo a špetku humoru. Je radostí setrvávat v její  blízkosti a když člověk od ní odchází, je potěšen.  Je vděčná a ochotná udělat něco pro druhé. Záleží ji na tom, jak se druzí cítí. Chci být princeznou, chci věřit, že i já jsem milovanou královskou dcerou.

                                                                           

Ne každý pozná v mém chování, chování princezny. Ne vše je tak jas se na první pohled zdá. Každé ráno stojím před zrcadlem a usmívám se. Pro někoho je to marnivost, pro někoho okamžik chvály Boha za to jakou mě stvořil. Když někoho potkám, usměji se. Pro někoho je to přetvářka, pro mě to znamená dar pro druhého a uvědomění si jeho přítomnosti. S některými se zastavím na pár slov. Pro někoho je to ukecanost, pro mě navození přátelské atmosféry a pocitu přijetí. Když si s někým povídám pro někoho je to zbytečné tlachání, pro mě je to vzácný okamžik, kdy prosím Hospodina o naslouchající srdce. Když kupuji sobě a jiným pěkné a módní oblečení. Pro někoho je to marnotratnost, pro mě je to snaha nevyčleňovat sebe i druhé z tohoto moderního světa a přiblížit ho dnešní době. Když někomu lakuji nehty nebo češu vlasy. Pro někoho je to nafintěnost a zbytečnost, pro mě je to snaha, aby se mladá dívka cítila krásně a žensky. Prostě jako princezny.

A tak chválím a děkuji Bohu otci za to, že je mým Králem a já mohu žít život královské dcery. V duchu hesla „Buď princeznou!“